1. Hlavní stránka
  2. O jazyce

Nářečí

Slovenská nářečí představují dorozumívací prostředek autochtonního obyvatelstva příslušných nářečních oblastí v každodenním společenském a pracovním styku s nejbližším okolím. Slovenská nářečí se dosud dědí z generace na generaci v ústní podobě, byť i zde dochází v porovnání s minulostí k procesu nivelizace. Slovenská nářečí se člení na tři základní skupiny:

Územní členění slovenských nářečí

a) Západoslovenská nářečí

Západoslovenská nářečí jsou rozšířená v trenčínské, nitranské, trnavské a myjavské oblasti a v dalších regionech.

  1. Hornotrenčínská nářečí
  2. Dolnotrenčínské nářečí
  3. Považské nářečí
  4. Středonitranská nářečí
  5. Dolnonitranská nářečí
  6. Nářečí trnavského okolí
  7. Záhorské nářečí

b) Středoslovenská nářečí

Středoslovenskými nářečími se mluví v regionech Liptov, Orava, Turiec, Tekov, Hont, Novohrad, Gemer a ve zvolenské oblasti.

  1. Liptovská nářečí
  2. Oravská nářečí
  3. Turčianské nářečí
  4. Hornonitranská nářečí
  5. Zvolenská nářečí
  6. Tekovská nářečí
  7. Hontianské nářečí
  8. Novohradská nářečí
  9. Gemerská nářečí

c) Východoslovenská nářečí

Východoslovenská nářečí lze nalézt v regionech Spiš, Šariš, Zemplín a Abov.

  1. Spišská nářečí
  2. Abovská nářečí
  3. Šarišská nářečí
  4. Zemplínské nářečí
  5. Sotácká nářečí
  6. Úzká nářečí
  7. Oblast goralských nářečí
  8. Oblast ukrajinských nářečí
  9. Nářečně různorodé oblasti
  10. Oblast maďarských nářečí

Tyto skupiny se dále bohatě a pestře člení („Čo dedina, to reč iná“), přičemž členitostí se nářečí vyznačují především v hornatých oblastech. Právě hornatost země způsobovala v minulosti jistou (řečovou) izolovanost obyvatelstva v rámci jednotlivých žup. Pod tato specifika se podepsalo dále i převrstvování a migrace obyvatelstva, kolonizace, míchání odlišných nářečních typů, působení sousedních slovanských i neslovanských jazyků, změny v zaměstnání obyvatelstva apod. Podle povahy nářečí a výskytu jednotlivých charakteristických jevů lze zařadit do uvedených skupin i slovenská nářečí v Maďarsku, Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku, Bulharsku a v dalších zemích, kam se v minulosti přesídlily velké kompaktní skupiny. Z důvodu menšího počtu starých písemných památek jsou slovenská nářečí základním pramenem slovenské historické gramatiky.

Západoslovenské nářečí (Lozorno)

O svatbě

Nuž ale, ke com si ho vivoliua, no tak, teda bude že jako svadba. Tak, v Malackách bívali jarmaki, tak sem si k téj svadbje, on sa visuoviu, že ked aj svadba nebude z muzikú, ale nevjesta musí bid ovjenčená. No tag musela sem do tích Malaceg ít a pokúpit si to, co nevjestička potrebuje. Žeňichovi košilu a on zas prsté ki, ja péra do vjenca a paprika a rúžički a fšelico. Poščal mi štiri koruni na papriku, lebo už mi nezbili. A to mi bude vitíkat asi po celí život, že mi poščal štiri koruni na papriku.

Tak teda došua domú, našua si kerá mi uvjeje vjenec, kerá mi šati ušije, kerá mňa teda obleče. A mňeua sem ušetreních z Rakú z repi pjecto korún. Za to sem si robiua tú svadbičku. Nakúpiua, uš cukr, pekar ňeco upékeu. Roďičú sem mňeua v Jabuoňovém, museua sem ít bez žeňícha ich volat. A šecko zestaviua si sama.

Středoslovenské nářečí (Vyšná Boca)

Král Matiaš a bača

Prišľi valasi, bača dau každímu robotu. Jeden navariu halušiek a potom si sadli gu večeri. Král museu ťie s ňimi.

Jedli, jedli a ako jedli, Maťiaž viličkou si vzau škvarku o druhího kraja, ďe bača jeu. A bača mu pac po ruki: „U ná si misí každí zo svojho kraja jesť.“ Maťiaž ňidž ňepovedau, ale nahau tak.

Keť potom král prišieu domou na svoj dvor, dau urobiď velkú hosťinu a zavolau i baču. Pekňe ho preobliekli, tag abi hosťia ňeveďeli chto je a keď už mali sadaď za stuol, Maťiaš král ho napomenú: „Vieš, čo si so mnou urobiu, ke com poblúďiu na polovački? Ak ťi to istuo ňeurobíš jednemu mojmu miňistrovi, čo tiež vždi druhímu spod úzd berie, buďeš sťaťí.“

Východoslovenské nářečí (Zahradné)

Vzpomínky na dětství

No tag od maľučka, jak som bula, hej? Ja som rodzena f Sordoku. Virosla som, ta bulo... veľki valal, dvačislovi. Dva čisla buľi. A som bula najkrajša dzifka i najbriča dzifka. Bo vecej ňebulo f calim valaľe. No a potim uš som ta kuščičko začala dzifčic, pochodzila som. Britka som ňebula, šumna som ňebula, no aľe frajira som mohla mac. A hej, no ta uš, ve com dorosla, tag mi bulo ośemnac rokoch som śe vidala do Zahradneho, dakedi to bul Šedikart. No muža som dostala, on bul toten, ňe ťesar, aľe kolar. Koľesar, hej. Mala som potim dzeci...

No a tak som mala jedno, druhe, trece, štvarte, pijate, šeste, śidme, osme, dzevjate. Že som teľo. No kuščičko zme maľi źemoch, aľe to bulo slabo, tagže som muśela tote kravi chovadz na cherbece. Tak som, rano som porodzila a o tidzeň som bula v ľeśe. A tri kilometre som ňesla zajdu na sebe, ze stražu. Taku že mohla mac pejdześat kila. A tri kilometre som ju ňesla do Zahradneho a pul druha tižňa tag bulo dzifčecu. No, to bulo jedno, som śe trapila.