Obecně

Slovenský jazyk je státním jazykem Slovenské republiky. Slovensky mluví 4,5 milionu obyvatel Slovenska, více než milion vystěhovalců v USA a okolo 300 tisíc v České republice. Menší jazykové skupiny se nacházejí i v Maďarsku, Rumunsku, Srbsku, Chorvatsku, Bulharsku, Polsku, Francii, Německu, Belgii, Rakousku, Norsku, Dánsku, Finsku, Švédsku, Itálii, Švýcarsku, Nizozemsku, na Kypru, v Rusku a na Ukrajině, v Kyrgyzstánu, Izraeli, Kanadě, Jihoafrické republice, Argentině, Brazílii, v Uruguayi, v Austrálii, na Novém Zélandu, ve Velké Británii a v některých dalších zemích. Slovenština je známá jako "esperanto" slovanských jazyků, vnímá se jako nejsrozumitelnější i pro uživatele jiných slovanských jazyků.

Přestože slovenština se po delší dobu vyvíjela v jiných podmínkách než čeština (Slovensko se stalo již od 11. století součástí uherského státu), zůstala češtině blízká. Některé zvláštnosti slovenského jazyka (tvary lakeť, Česi, koncovka -m v 1. os. j. č. aj.) mají však paralelu v jihoslovanských jazycích. Starší slavistika je proto označovala ne zcela přesně jako jihoslavismy v (střední) slovenštině. Některými méně významnými rysy se slovenština stýká i s polštinou (předponou pre- na rozdíl od českého pro-, zachováním souhlásky dz, jakož i některými výrazy: teraz, pivnica). Jinými charakteristikami se zase sbližuje s východoslovanskými jazyky. I proto lze oprávněně hovořit o "středovém" postavení slovenštiny v rámci slovanských jazyků.

Slovenský jazyk patří – v rámci indoevropské rodiny jazyků – spolu s polštinou, češtinou, dolní a horní lužickou srbštinou k západní větvi slovanských jazyků. Jazyková, historická a archeologická fakta ukazují, že slovenština se vyvíjela přímo z praslovanštiny (ne přes stádium pračeskoslovenštiny). Praslovanský základ slovenštiny se dotvořil v prostoru mezi Karpaty, Dunajem a dolní Moravou, a to v dotyku se západoslovanským areálem západně od tohoto prostoru a s východoslovanským areálem na severně a severovýchodně. Do tohoto prostoru přišli Slované, předchůdci Slováků, v 6. století od jihovýchodu. Za základ slovenštiny lze pokládat rekonstruovaný jazyk velkomoravského etnika, členěný na nářečí, ale reprezentován i jistou kulturní podobou. Nejbouřlivější vývoj slovenština překonala v 10. – 12. století, v 13. – 15. století se především stabilizovala. V 16. – 18. století se na území Slovenska používala jako kulturní jazyk čeština, ale i několik typů kulturní slovenštiny: kulturní západoslovenština, kulturní středoslovenština a kulturní východoslovenština. Od konce 18. století se začínají pokusy o formování spisovné slovenštiny. Anton Bernolák koncem 18. století založil svou kodifikaci na západní kulturní slovenštině, ale v důsledku změněných společenských a hospodářských podmínek neměl žádoucí úspěch. Ľudovít Štúr vycházel ze středoslovenského základu, jeho myšlenka se velmi brzy ujala a po jistých úpravách (Martin Hattala, Michal Miloslav Hodža) trvá až dodnes. Ve vývoji spisovné slovenštiny se zřetelně rýsuje bernolákovské období (1787 – 1845), štúrovské období (1846 – 1852), reformní období (1852 – 1863), matiční a martinské období (1863 – 1918), meziválečné období (1918 – 1940) a současné období (od 2. světové války).