Historie

Pravěk

První dochované důkazy o osídlení Slovenska pocházejí z konce paleolitu asi před 250 tisíci lety. Klimaticky je to velmi dlouhé období střídání ledových dob s meziledovými dobami. Z tohoto období pochází nález lebky neandrtálce v Gánovcích a nález sošky Venuše v Moravanech. Přibližně v letech 5000 – 4000 př. n. l. se objevují první rolníci (nálezy kamenných seker, klínů, nádob v jeskyni Domica).

V době bronzové se na Slovensku vyskytovalo velké množství různých archeologických kultur. Jejich pozůstatky jsou i nálezy početných bronzových srpů, vozu s koly z ohýbaných rámů a stopy po dřevěných stavbách budovaných bez použití hřebíků.

Doba železná a technologie s ní spojené přišly na Slovensko pravděpodobně z oblasti Anatolie nebo Itálie. Na Slovensku se začala rozvíjet těžba železa, olova, zlata a soli. Poprvé se zde objevil hrnčířský kruh.

Příchod Keltů

Od konce 4. století př. n. l. přichází na Slovensko ve více vlnách první jménem známé etnikum – Keltové. O jejich přítomnosti se nám zachovaly písemné zmínky v římských pramenech.

Keltové vytvořili opevněné osady – opida. Některé z nich, například Bratislavské opidum, jsou od té doby prokazatelně nepřetržitě osídleny. Většina Keltů však žila v nevelkých osadách, domy si stavěli ze dřeva a zamykali je železnými zámky. Byli to zruční řemeslníci – kováři, hrnčíři, mincíři, zemědělci i obchodníci. Udržovali úzké kontakty s řeckou a římskou civilizací, které měly na jejich kulturu velký vliv.

Římský nápis na hradní skále v Trenčíně z přelomu let 178 a 179

V 1. století př. n. l. přicházejí na území dnešního Slovenska Dákové a dochází k míchání keltského a dáckého obyvatelstva a kultury. Roku 10 př. n. l. však Dáky porazili Římané a posunuli hranice Římské říše na střední Dunaj. Dácké obyvatelstvo mizí ze Slovenska někdy v 1. století n. l. Likvidaci většiny Keltů završily výboje Germánů ze severozápadu. Keltové se udrželi na severu Slovenska až do 2. století n. l.

Koncem 4. století se již Římská říše nacházela v hlubokém úpadku. Začalo stěhování národů, které přispělo k rozpadu Římské říše. Velká část původního obyvatelstva ze země buď utekla nebo podlehla v boji novým národům. Územím Slovenska tehdy procházely mnohé kmeny, například Vizigótové, Ostrogótové či Langobardové a Gepidové, v důsledku útoků kočovných Hunů. Ti si vytvořili centrum v blízkém sousedství Slovenska – mezi Tisou a Dunajem.

Příchod Slovanů

Jedním z kmenů, který postupoval ve více vlnách v tomto období do země, byli i Slované. První vlny přišly na naše území v průběhu 5. a 6. století. Noví přistěhovalci často zůstali žít mezi původním obyvatelstvem. Slované v té době kolonizovali asi jen 10 % území, zbytek byl stále divokou nedotčenou krajinou. Znali ječmen, proso, pšenici, mák, len. Živili se zemědělstvím a chovem dobytka. Byli i schopnými řemeslníky – zejména šperkaři a hrnčíři. Slované se na západě dostali do styku s Franskou říší. Protože Slované se zprvu nezúčastnili žádných velkých bojů, zachovalo se z tohoto období jen velmi málo písemných zmínek.

V polovině 6. století vtrhli do Podunajské nížiny kmeny Avarů. Slované pod jejich vlivem přestali své mrtvé spalovat a začali s kosterními pohřby.

Sámova říše

V 6. století se Slované dostali do područí kočovných kmenů Avarů, což vyvolalo několik vzpour. Jedné z nich se zúčastnil i jistý franský kupec Sámo, kterého si nakonec Slované pro jeho statečnost a vojenské kvality zvolili za krále kmenového svazku – Sámovy říše (623-658). Po Sámově smrti roku 658 se kmenový svaz Slovanů opět rozpadl.

Hlaholice
Svatí Cyril a Metoděj

Velká Morava

Od 8. století se začínají slovanské kmeny opět sjednocovat. V první polovině 9. století vznikají dva nové útvary, Moravské knížectví (v čele Mojmír I.) a Nitranské knížectví (v čele Pribina). Roku 833 vyhnal Mojmír I. Pribinu z Nitranského knížectví a obě knížectví spojil, čímž vznikla Velká Morava. Vyhnaný Pribina se usazuje při Blatenském jezeře (Balaton), kde staví hradiště Blatnohrad.

Růst vlivu Velkomoravské říše vyvolával odpor Východofranské říše. Ve snaze zbavit se východofranského vlivu se panovník Rastislav v roce 861 obrátil na papeže Mikuláše I. s prosbou o biskupa a kněží, kteří by vyučili nové duchovenstvo, ale neuspěl. Se stejnou prosbou se obrátil na byzantského císaře Michala III., který roku 863 posílá na Moravu učitele víry v čele se sv. Konstantinem a Metodějem.

Konstantin (před smrtí přijal i řeholní jméno Cyril) a Metoděj ihned po příchodu na Moravu založili první slovanské učiliště (velkomoravské učiliště, kde vyučovali slovanské duchovenstvo), sestavili slovanské písmo – hlaholici, zavedli staroslověnštinu do náboženských obřadů a přinesli překlady liturgických a biblických textů, které už předtím připravili. Jejich mise na Velké Moravě představuje důležitou etapu v historii Slovanů a Slováků.

O zániku Velké Moravy se nám nezachovaly přesné informace. Po útoku kočovných kmenů Maďarů pod velením Arpáda roku 906 nebo 907 Velká Morava pravděpodobně ztratila svůj vliv, postupně se rozpadla a území Slovenska se začalo začleňovat do nově vznikajícího Uherska.

Slovensko v Uhersku

Roku 1000 se Štěpán I., který završil proces formování Uherska, stává prvním uherským králem. Území Slovenska se stalo součástí Uherského království na téměř tisíc let. V 16. století se objevuje turecké nebezpečí, od roku 1521 Osmanská říše táhne na Uhersko. Král Ludvík II. Jagellonský podcenil nebezpečí a 29. srpna 1526 v bitvě u Moháče bylo uherské vojsko poraženo a sám král padl, utopil se ve vlnách Dunaje. Porážka v bitvě u Moháče rozhodla o tom, že v Uhersku dalších 175 let vládli Turci. Turci byli poraženi až roku 1683 u Vídně. Začalo postupné vytlačování Turků z Uher, definitivně završené roku 1685.

Roku 1740 nastupuje na trůn Marie Terezie. která je známá zejména svými reformami. Zreformovala armádu a zakládala manufaktury, několik i na Slovensku (Šaštín, Halič, Holíč). V zemědělství podporovala pěstování nových plodin. Zreformovala i soudnictví, zmírnila některé tresty a přijala zásadu, že všichni občané jsou si před soudem formálně rovni. Reformou školství (Ratio educationis) zavedla povinnou školní docházku a položila základy vyspělejšího školství.

Její syn Josef II. pokračoval v reformaci Uherska. Roku 1781 vydává tzv. "Toleranční patent", kterým dal protestantům a jiným nekatolických konfesím určité náboženské svobody. Roku 1785 zrušil stoliční samosprávu a nahradil ji deseti státními distrikty, přesunul mnohé centrální uherské úřady ze Slovenska do Budína a zrušil nevolnictví v Uhersku (roku 1781 v českých zemích).

Mária Terézia
Ľudovít Štúr

Slovenské národní obrození

Proces formování slovenského národa měl mimořádně těžký průběh (útlak ze strany maďarské šlechty, maďarský nacionalismus a represe na území Slovenska). Obhájcem slovenských práv se stává inteligence, hlavně kněží. Mezi hlavní cíle patřilo zejména uzákonění spisovné slovenštiny.

Jako první se o kodifikaci slovenštiny pokusil katolický farář Jozef Ignác Bajza, který napsal první román ve slovenštině René mládenca príhody a skúsenosti vydaný v roce 1783. Jeho jazyková forma však nebyla ustálená, proto se jeho návrh neujal.

Inteligence byla v této době rozdělena na katolíky a evangelíky. Katolíci požadovali pro Slováky vlastní jazyk, evangelíci prosazovali biblickou češtinu, jednotu Čechů a Slováků a odmítali kodifikaci spisovné slovenštiny.

Katolický kněz Anton Bernolák kodifikoval roku 1787 spisovnou češtinu (nazývanou bernolákovčina) na základě západoslovenského nářečí.

Druhým úspěšným kodifikátorem byl Ľudovít Štúr. Začátkem roku 1843 seznámil Štúr své blízké přátele s myšlenkou spojit katolický i evangelický proud Slováků na bázi jednotného spisovného jazyka. Za základ vybral středoslovenské nářečí, zejména pro jeho rozšířenost, původnost a srozumitelnost. 11. července 1843 se Ľ. Štúr, J. M. Hurban a M. M. Hodža potkali na Hurbanově faře v Hlbokém, kde se dohodli na postupu při zavedení slovenštiny do praxe.

Slovensko po rozpadu Uherska

28. října 1918 se Slovensko stalo součástí Československa. Mezi slovenskými osobnostmi se o založení republiky zasloužil zejména M. R. Štefánik, který jako diplomat ve službách Francie pomohl T. G. Masarykovi a E. Benešovi navázat kontakty s představiteli Dohodových mocností. Aktivně organizoval vznik čs. legií, což vedlo k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, nazvané Československé legie. Prvním prezidentem země se stal 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk. Slovensko bylo součástí Československa do roku 1939, kdy vznikla první Slovenská republika.

Po 2. světové válce bylo Československo obnoveno a dostalo se do sféry vlivu SSSR. 11. července 1960 byla schválena nová ústava, která deklarovala to, že v Československu zvítězil socialismus. Název Československá republika (ČSR) se změnil na Československá socialistická republika (ČSSR) a byl oficiálně vyhlášen socialistický stát. Změna režimu, jakož i obrat v zahraniční politice, nastaly až po listopadu 1989, kdy proběhla tzv. Sametová (slovensky Nežná) revoluce. Československo se opět stalo demokratickým státem, orientovaným zejména na Západ. Na jaře roku 1990 byl přijat ústavní zákon obsahující i změnu názvu celého státu na Českou a Slovenskou federativní republiku (ČSFR). V červnu 1990 se v ČSFR konaly první svobodné volby. Krátce po schválení dokumentu Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky Slovenskou národní radou (17. července 1992) se vítězové českých a slovenských voleb dohodli v Bratislavě na rozdělení státu.

1. září 1992 byla přijata a 3. září 1992 podepsána Ústava SR. 1. ledna 1993 následoval pokojný zánik ČSFR, rozdělení země na dnešní Slovensko a Česko. Po 75 letech existence společného státu Čechů a Slováků tak vznikla Slovenská republika, jejímž prvním prezidentem se stal Michal Kováč.

Milan Rastislav Štefánik

http://sk.wikipedia.org