O jazyce

Západní Slované, kteří se usídlili v oblasti dnešního Slovenska, se jazykově vyčlenili z praslovanštiny v 10. století a jejich jazyk se dále vyvíjel v rámci jednotlivých nářečních skupin. Důležitým krokem na této cestě bylo spojení nitranského knížectví s moravským a vytvoření Velkomoravské říše v roce 833. Zvláště významná kapitola rozvoje slovanského jazyka na tomto území byla v této době spojena s misí věrozvěstů Cyrila (Konstantina) a Metoděje ze Soluně, které poslal císař Michal III. na žádost velkomoravského knížete Rastislava v r. 863 na Velkou Moravu, aby tam šířili křesťanství a položili základy právního řádu v slovanském jazyce. Konstantin za tímto účelem vytvořil na základě řecké minuskuly zvláštní abecedu zvanou hlaholice a pomocí ní přeložil evangelium a byzantskou knihu zákonů do staroslověnštiny. Od papeže Hadriána II. dostali bratři povolení používat nové písemnictví jako liturgický jazyk ("lingua quarta").

Po začlenění území dnešního Slovenska do raně feudálního uherského státu se na tomto teritoriu začaly od 10. do 14. století tvořit slovenské dialekty a základy slovenské národnosti. Jako administrativní jazyk se používala především latina, která se uplatňovala i jako liturgický jazyk v západní církvi, přičemž jako jazyk státní správy přetrvala až do poloviny 19. století. Pouze při kázáních a jiných pastoračních úkonech se od začátku uplatňovaly i domácí jazykové útvary. V 15. století se prostřednictvím husitských výprav, působení bratrských hnutí a studentů českých univerzit začala na Slovensku prosazovat čeština, ve které se objevovaly slovakismy. Prvním svědectvím této jazykové situace a těchto procesů je tzv. Žilinská kniha (1473) s textem magdeburského práva psaná ve slovakizované češtině. Od 15. století vedle latiny na území dnešního Slovenska převzala úlohu nadnářečového spisovného jazyka čeština, která se v 16. a 17. století stala i liturgickým jazykem slovenských protestantů a v protestantském písemnictví hrála důležitou roli až do 19. století, v jisté podobě dokonce až do konce 20. století. Češtinu však Slováci používali od začátku spíš jen v písemné podobě a nikdy ji nevnímali jako svůj vlastní jazyk. Koncem 18. století ve městech na západním a později i středním Slovensku začaly vznikat domácí nadnářečové útvary, kterými mluvilo měšťanstvo a inteligence. Kulturní západoslovenština a kulturní středoslovenština se staly základem pro kodifikaci Antona Bernoláka koncem 18. století a Ľudovíta Štúra ve 40. letech 19. století. Na podkladě městského jazyka některých středoslovenských měst vydal Ľudovít Štúr v roce 1846 normativní gramatiku Nauka reči Slovenskej, která ustanovila slovenský spisovný jazyk. Tato norma po jistých úpravách v podstatě platí dodnes.

Po vzniku Československé republiky mírovými smlouvami a ústavou z r. 1920 byl ustanoven společný "československý národ" a "československý jazyk" se dvěma zněními (českým a slovenském), který potvrdila i Pravidla slovenského pravopisu z roku 1931. Na rozdíl od toho Matica slovenská prosazovala tzv. "matiční úzus" s puristickým tendencemi, propagovanými zejména v časopise Slovenská reč, který začal vycházet v r. 1932. Ve slovenštině se purismus projevoval ve srovnání s okolními zeměmi s jistým zpožděním – zejména v období mezi dvěma válkami. Slovenština však nadále zůstala tzv. otevřeným jazykem, který se kromě domácích zdrojů obohacoval i prostřednictvím jiných jazyků. Po 2. světové válce se slovenský jazyk rozvinul do podoby, v níž byl schopen plnit všechny funkce i potřeby společnosti. V tomto období překonal bouřlivý vývoj a byl postupně popsán a kodifikován na všech rovinách.

Pro situaci v rámci Československa (slovensky: Česko-Slovenska) byla charakteristická dvojjazyčnost a tzv. semikomunikativnost. Češi a Slováci ve vzájemné komunikaci používali své vlastní jazyky, přičemž si relativně dobře rozuměli a dobře si rozumí i nyní v podmínkách samostatných států. Dorozumí se i v současnosti bez větších problémů, přestože mladší generace, které se jazykově socializovaly až po rozdělení bývalého Československa, mohou mít při komunikaci jisté potíže. Vysoká úroveň vzájemného jazykového porozumění se udržuje i díky televiznímu vysílání. Toto konstatování však platí především pro slovenskou stranu. Slováci rozumí českému jazyku lépe než Češi slovenskému jazyku.

Nový milník ve vývoji slovenštiny představuje rok 1989. Mnohé archaismy a slova úzce spjatá se socialistickým hospodářstvím a společenským zřízením se vytratily a naopak do současného jazyka proniklo mnoho anglicismů a internacionalismů. Tato okolnost však nepředstavuje pro slovenštinu žádné ohrožení. Slovenský jazyk si vypracoval svou imunitu i díky tomu, že byl ve svých dějinách vždy otevřený. Přijímal lexikální prvky z jiných jazyků, s nimiž přicházel do styku. Byly to především latinismy z latinského jazyka (a přes latinu i grekismy), bohemismy z češtiny, germanismy z německého jazyka, galicismy z francouzštiny, italismy z italského jazyka, méně hugarismy z maďarského jazyka. V poslední době přebírá zejména anglicismy a amerikanismy z anglického jazyka a jeho americké varianty.

Slovenský jazyk se od 1. května roku 2004 stal jedním z oficiálních jazyků Evropské unie.